Úvahy o životě uživatele smilan

Prostor pro globální, obecná nebo taková témata, která se nehodí do žádné z výše uvedených kategorií.
Pravidla fóra
Než cokoli napíšete, prosíme, prostudujte si zdejší stručnou (N)etiketu (přímý odkaz ZDE), na jejíž neznalost nebude brán při případném řešení problému zřetel. Děkujeme. Tým fóra ETIQ.CZ, z.s.
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

Pravda o válečných štváčích! Netušíte, kdo všechno mezi ně patří


V dnešní době pravděpodobně málokdo sleduje ruské filmy o boji proti německému fašismu během druhé světové války. Filmy na toto téma vznikají v Rusku také v současnosti, a navzdory určitým věcem, které by se jim daly vytknout, protože nakonec každému filmu se dá něco vytknout, jsou obecně nositeli jednoho velmi hlubokého poselství.

Ukazují, jak obyčejní lidé, kteří doposud žili především ve smyslu nižšího dobra, zaměřeného na svůj vlastní prospěch, dokázali překonat sami sebe. V hraniční situaci se totiž stali schopni položit své vlastní životy, všechny své naděje a všechno své vlastní současné a budoucí potencionální dobro za dobro vyšší. Za dobro národa, který byl napaden dobyvateli. Za spravedlnost, lidskost a mír!

Neboť pokud odhlédneme od vysoké politiky a všech ostatních, zákulisních politických machinací, válka milionů obyčejných ruských vojáků proti rozpínavosti německého fašismu, který náhle vpadl do jejich vlasti byla válkou spravedlivou, protože byla válkou obrannou.

Ale také němečtí vojáci obětovali svůj život! Nicméně, ve válce dobyvačné a tedy nespravedlivé. Ve válce, způsobené nadměrně vystupňovaným, nacionálním egoismem, který si právem nadřazené rasy dělal nárok na nový životní prostor na úkor jiných, rasově méněcenných.

Vojenský konflikt mezi fašistickým Německem a tehdejším Sovětským svazem má tedy hlubší a dosud nerozpoznanou dimenzi. Ukazuje nám totiž, kam to až může dospět, pokud se zaměříme pouze na dobro vlastní, egoistické a tedy nízké. Pouze na dobro hmotní a materiální, a to třeba i na úkor jiných.

Ukazuje nám, že preferencí tohoto druhu "dobra" pouze roste lidská bezohlednost, lidská chamtivost a lidská nemorálnost. Ukazuje nám, že to všechno musí nakonec vést ke konfliktům a válkám.

Ukazuje nám tedy, že maximální vystupňování principu nízko stojícího dobra vždy zákonitě rozbíhá vojenskou mašinérii, která může být zastavena jedině tehdy, pokud se lidé stanou opět schopnými vyšvihnout se k dobru vyššímu. Když jsou lidé schopni obětovat své vlastní dobro a svůj život za dobro vyšší. Za dobro obecné! Když jsou lidé schopni umírat ve jménu spravedlnosti, cti, lidskosti a míru.

Neboť jedině ve vyzvednutí dobra celku, dobra obecného, dobra vysokých a ušlechtilých ctností, kterými je spravedlnost, čestnost, lidskost a morálka spočívá konstruktivní princip bytí. Princip, který dokáže zvítězit nad zlem a eliminovat jej! Princip dobra ducha, který kdyby byl lidmi trvale preferován v každodenním životě, naše civilizace by neznala konflikty a války, a žila by v harmonii.

Pokud ale lidé ve své nepochopitelné neschopnosti poučit se ustavičně preferují pouze ono nízko stojící dobro osobního, hmotného prospěchu, ve snaze o jeho nabývání začínají vždy stále více stupňovat svůj egoismus. A spolu s ním se stupňují ty nejhorší lidské vlastnosti, až to nakonec vše vyvrcholí v neštěstí válečného konfliktu, ve kterém se jedni snaží násilím dosáhnout "dobra" a prospěchu na úkor jiných.

No a pak, pokud nemá být celý svět absolutně podmaněn, zotročen a zpustošen tímto typem "dobra" a jeho přisluhovači, musí se lidé ve svém odporu vůči němu vždy opětovně hrdinsky vyšvihnout k dobru vyššímu. V mezní situaci agresivního vystupňování zvráceného principu nízko stojícího dobra musí být nejednou ochotni obětovat své vlastní životy za vysoké a vznešené principy, jakými je spravedlnost, čestnost, lidskost, morálka, nebo právo přežít lidsky důstojný život na zemi bez otrocké smyčky na krku. Pokud by ale lidé dokázali žít v takovémto vysokém mravním a morálním naladění natrvalo a vždy opět nově neklesali k uctívání nízkého, osobního dobra jako středobodu všeho, žádné války by nikdy být nemusely.

Když se ale i v naší současnosti zcela vážně hovoří o válce mocností a když se na ni intenzivně připravuje, je to jen a jen svědectvím toho, že v lidech naší moderní doby se opět začínají na maximální míru stupňovat všechny negativní vlastnosti, spojené s uctíváním a vyzdvihováním zmíněného, nízkého stupňe "dobra".

A aby nebyl svět opět uvržen do zkázy válečného šílenství, musí lidé dneška v sobě dokázat mobilizovat princip vyššího dobra a všechny, s ním spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty. Neboť pokud to nedokážou teď, na úsvitu nové války, budou k tomu donuceni ve válečných hrůzách, které se na naší Zemi pravidelně opakují vždy z týchž důvodů.

Záleží na každém jednotlivci, zda se rozhodne dát svému životu vyšší rozměr. Rozměr ducha, rozměr dobra obecného, které je jediným skutečným dobrem, nebo mu dá jen nízký rozměr dobra čistě egoistického a materiálního. "Dobra", které se nakonec vždy ukáže, jako to nejzhoubnější zlo!

Uvědomme si tedy, že není dobro, jako dobro! Uvědomme si, že existuje dobro vyšší, nás a naše vlastní, osobní zájmy přesahující a dobro nižší, zohledňující jedině naše vlastní, hmotné a materiální zájmy.

No a v závislosti na tom, k jakému druhu dobra se přikláníme, je nás samotných možné zařadit mezi lidi vysoko, nebo nízko stojících. A podle toho, kterých z nich je většina se utvářejí dějiny této civilizace.

Žel, dějiny naší civilizace jsou dějinami válek, vražd a neslýchaného utrpení, způsobeného jedněmi lidmi druhým. Toto je jasným svědectvím ubohé nízkosti takzvaného "dobra", které preferujeme a které je pouze dobrem čistě materiálně egoistickým, bez vyššího, duchovně morálního rozměru. Bez ohledu na dobro obecné. Na dobro pro všechny bez rozdílu.

A proto každý, kdo takto nízko myslí a jedná je podporovatelem a strůjcem války, protože jím podporované, nízké a egoistické materiální "dobro" ve svém nezbytném stupňování vždy dosud zákonitě vyústilo do konfliktních situací, do agresivity a válek.

Strůjcem míru a harmonického, udržitelného způsobu života na Zemi je jedině ten, kdo ve všem, co myslí a činí bere vždy v úvahu dobro vyšší. Dobro obecné! Dobro ducha, stojící na preferování vysokých a ušlechtilých ctností. Jen takovýto člověk je opravdu člověkem, který chce mír a proto si také mír zaslouží.

Kdo však uctívá zlo svým nízkým a egoistickým pojetím dobra, toto ním živené zlo bude nakonec muset tvrdě dopadnout na jeho vlastní hlavu, aby se v hrůzách a bolesti přece jen vyšvihl ke skutečnému, vyššímu dobru, které jej přesahuje a které je jediným pravým dobrem.

Nebo, když to nedokáže, bude muset v těchto hrůzách a bolestech zahynout. Zahynout nejen smrtí těla, ale také smrtí nenapravitelně hodnotově zvrhlé duše.

Konečný závěr: Člověče, žij čestně, spravedlivě, skromně a lidsky! Neboť pokud takovým nebudeš, tvá nečestnost, nespravedlnost, neskromnost a nelidskost tě nakonec dotlačí k tomu, že budeš muset s nasazením vlastního života bojovat za čest, spravedlnost a nejelementárnější lidskost na Zemi.
Naposledy upravil(a) Martin Mojmír dne 22.12.2017, 03:20, celkem upraveno 1 x.
Důvod: Přizpůsobení názvu tématu uživateli smilan
Michal Mauser
Vykázaný uživatel
Vykázaný uživatel

Příspěvek od Michal Mauser »

Úvaha se mi líbí. Zajímalo by mě, zda si myslíte, že existují i lidé, kteří nemají ve volbě nižšího, či vyššího dobra na výběr a proč ano/ne (ideálně s příkladem).
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

Základem osobnosti každého člověka je svoboda rozhodování. Každý z nás má tedy svobodnou vůli. Absolutní svobodnou vůli ve výběru hodnot, které bude ve svém životě preferovat. Absolutní svobodnou vůli ve výběru vyššího a nižšího dobra. A to v každé situaci! I tehdy, když se nás snaží násilím, nebo dokonce pod hrozbou ztráty života donutit konat dobro nižší, nebo dokonce přímo zlo.

Mnohé životy skutečně velkých lidí svědčí o tom, že jsme schopni svobodného rozhodování, třeba i za cenu oběti vlastního života. Konkrétních příkladů v historii můžeme najít mnoho. Třeba Jan Hus, atd.

Pokud bychom tedy měli parafrázovat slova Krista vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, zněly by asi takto: Kdo naplňuje svůj život pouze hodnotami nižšího dobra, ztratí jej! Kdo by však byť ztratil vlastní život kvůli hodnotám vyššího dobra, nalezne jej!
Michal Mauser
Vykázaný uživatel
Vykázaný uživatel

Příspěvek od Michal Mauser »

Mohl byste zkusit formulovat návod pro lidi narozené do absolutní chudoby, jak mohou začít konat vyšší dobro? Tedy bez informací, bez času a bez finančních prostředků?
Martin Mojmír
ETIQ.CZ, z.s.
ETIQ.CZ, z.s.
Uživatelský avatar

Příspěvek od Martin Mojmír »

Přimlouvám se za Michalovu prosbu, také bych si rád takový návod přečetl a eventuálně jej zveřejnil na serveru DuchDoby.CZ. Děkuji předem.
Jsem odpovědný za to, co řeknu a učiním; nemohu být ale už odpovědný za to, jak to kdo pochopí. Chceš-li mít názor, předpokládej; chceš-li vědět, zeptej se.
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

Než odpovím, malá rekapitulace:

Nízké dobro je dobro egoistické, zaměřené na osobní prospěch jednotlivce, který uvažuje pouze v intencích pojmů "já" a "mně".

Dobro vyšší je dobro obecné, jednotlivce vysoce přesahující, při kterém člověk uvažuje v intencích pojmů "my" a "nám".

Dobro nízké nevyhnutelně doprovázejí nejnižší lidské vlastnosti, jakými je nečestnost, lež, podvod, chamtivost, bezohlednost a mnohé jiné. Preferováním nízkého dobra tyto negativní vlastnosti v lidech i ve společnosti stále rostou, až nakonec vše vrcholí v konfliktech, v agresi a ve válkách.

Preferování dobra vyššího, dobra obecného, osobní prospěch jednotlivce vysoko přesahujícího v lidech naopak aktivuje vysoké a ušlechtilé ctnosti, jako je smysl pro spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, nezištnost a podobně. Ovocem tohoto druhu dobra je harmonie, porozumění a mír, protože jen vyšší dobro představuje konstruktivní princip bytí, zatímco nízké dobro v jeho maximálním vystupování nejrozličnější negativity s ním spojené představuje destruktivní princip bytí.

Ptáte se, jaký je konkrétní návod na konání vyššího dobra pro lidi narozené do absolutní chudoby? Pro lidi bez informací, bez volného času a bez financí?

Konkrétní návod má dva body. Prvním, rozhodujícím, nejtěžším a nejdůležitějším je pochopení a hluboké uvědomění si všech, výše uvedených skutečností. Tento bod spočívá v zásadním vnitřním hodnotovém obratu jednotlivce od preferování nízkého dobra směrem k preferování dobra vyššího.

Tento moment je klidně možné nazvat osvícením. Jde o osvícení, spočívající v pochopení toho, co je jediným reálným budujícím principem bytí, na kterém se jako na základním kameni dá stále stavět bez rizika, že se to nakonec vždycky všechno zhroutí tak, jak se děje při preferování nízkého, egoistického dobra. Viz pády mnoha národů a civilizací v dějinách, jakož i pokračující morální rozklad té naší, která se také postupně přibližuje k pádu.

Pochopení a vnitřní hodnotové přesměrování jednotlivce tímto novým směrem, na kterém od chvíle svého osvícení postaví celý svůj život je tedy tím nejdůležitějším a nejzásadnějším prvním krokem, který může udělat absolutně každý člověk, i v té největší chudobě.

A pokud byl učiněn první a rozhodující krok, všechny ostatní kroky již budou snadnější, protože tento nový, vnitřním způsobem zásadně obrozený člověk může ve vlastním životě, na základě vlastních možností začít tvořivě uplatňovat princip vyššího dobra.

Tam, kde tedy ze sobeckých důvodů dříve konal nespravedlivě, bude konat mnohem spravedlivěji. Tam, kde ze sobeckých důvodů konal předtím nečestně, bude konat mnohem čestněji. Tam, kde před tím konal bezohledně, bude konat mnohem ohleduplněji. A tak dále, a tak dále.

Ve skutečnosti tedy není třeba žádný konkrétní návod, protože síla vnitřního hodnotového obratu ukazuje člověku sama o sobě způsob, jak má zcela konkrétně začít ve svém životě naplňovat a hájit principy vyššího dobra.

Ale přece jen budu konkrétní, i když neřeknu nic nového, protože vše zásadní již pozemskému lidstvu řečeno bylo.

Konkrétní návod na konání vyššího dobra můžeme totiž nalézt v učení Ježíše Krista a v Desateru přikázání, na které se lidé nikdy neměli dívat jako na něco církevní a náboženské. Měli se na to vždy dívat jen jako na konkrétní návod, jak správně žít tak, abychom ve svém životě naplňovali principy vyššího dobra a tímto způsobem vše kolem sebe formovali v duchu konstruktivního a budujícího principu bytí, protože ten jediný může přinést lidstvu harmonii, porozumění, mír, štěstí a blaho.

A ne jen lidstvu jako celku, ale i každému jednotlivci, který se ve svém životě vydá touto cestou. I přesto, že je chudý! I přesto, že většina jde jinými cestami. Nakonec se totiž vždy ukáže, že všechny ty jiné cesty jsou cestami bludnými, slepými a vedoucími pouze do neštěstí.
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

O hodnotném filmu, jakých není mnoho a o asociacích, s ním souvisejících

Jde o film, který osloví zejména muže. Ale v tom nejčistším a nejpozitivnější slova smyslu. Je to totiž film o hrdinství. O hrdinství, o cti, o lásce, o boji za dobro a o pevné víře v Stvořitele.

Je to totiž také film o křesťanství. Ale o jiném křesťanství, než na jaké jsme zvyklí. Hlavní hrdina reprezentuje křesťanství pravé a plnokrevné. Ne to změkčilé, slabošské a zženštilé, jaké je dnes.

Hlavní hrdina je tedy křesťan, ale i rytíř. Čili člověk, který hájí spravedlnost, čest a dobro s mečem v ruce. Člověk, který se s mečem v ruce staví proti nespravedlnosti, nečestnosti, podvodu a zpupné aroganci moci.

Nechci prozrazovat celý děj, ale chci zvlášť vyzdvihnout některé mimořádně silné momenty, které stojí za pozornost zejména proto, že i když je děj filmu z období středověku, je možné vypozorovat jeho aktuální přesah až do naší současnosti. Neboť lidé se v podstatě nemění! Mění se pouze čas a okolnosti, ale jinak na Zemi ustavičně bojuje Zlo proti Dobru.

Pokud se tedy rozhodnete sledovat tento film, co bych všem vřele doporučoval, chci vás v něm upozornit na dvě klíčové scény, které vzájemné souvisí a ve kterých se skrývá onen zmíněný, hlubší přesah.

První je scéna ze začátku filmu, kdy musel hlavní hrdina poprvé použít meč na ochranu cti. Jeho mírumilovného otce totiž záměrně zesměšnil nejlepší královský bojovník, což reálne znamenalo přímou výzvu na souboj muže proti muži. No a právě o toto vyzyvateli šlo, protože si byl jistý vlastním vítězstvím.

Avšak v rozhodující chvíli přijal výzvu k souboji Arn, hlavní hrdina. Ten žil do té doby v klášteře a pouze nedávno se vrátil domů. Vůbec nikdo ale netušil, že v klášteře se naučil také umění meče.

Arnovo přijetí výzvy k souboji proto ještě více vystupňovalo posměch ze strany vyzyvatele. Avšak Arn tasil meč, který směl tasit pouze na ochranu práva, cti a spravedlnosti, pokřižoval se a souboj začal. A smích všech přisluhovačů moci a vyznavačů hrubé síly zamrzl na rtech.

Druhá scéna, na kterou chci upozornit je scéna posledního boje. Boje proti nepřátelské armádě, přicházející s toutéž arogantní nadřazeností moci, opírající se o vědomí vlastní síly a vlastní převahy.

A tento nepřítel tak, jako vždy všichni nepřátelé, přicházel s jednoznačným cílem. S cílem podmanit, ovládnout a zotročit!

Proti němu stála mnohem méně početná armáda, která se snažila uhájit svobodu a nezávislost vlastního národa. A přestože tuto armádu vycvičil a na boj strategicky připravil Arn, tváří v tvář převaze nepřítele muži zakolísali a zmocnil se jich strach. A tehdy Arn promluvil k bojovníkům, aby jim vlil odvahu: "Nemějte pochyb! Věřte! Věřte v naše vítězství! Neboť Pán stojí u těch, kteří jsou silní ve víře! Proto zvítězíme a zavládne mír!"

Všechno toto bylo ze strany nepřítele sledováno s povýšeným posměchem vědomí si vlastní převahy. Nicméně druhá strana, byť méně početná, měla převahu jiného druhu. Převahu morální! Převahu hodnoty boje za správnou věc! Převahu těch, za kterými v jejich spravedlivém boji za dobro a mír stojí síla Nejvyššího!

A boj začal! A dosavadní posměch na tváři uchvatitele vystřídal strach!

Na závěr bych chtěl upozornit ještě na něco. A sice na to, že vítězství v posledním boji bylo dosaženo již předem, a to vítězstvím vnitřním ve chvíli, kdy bojovníci Arnovy armády uvěřili, že v jejich boji za správnou věc nejsou sami, ale že za nimi stojí nejvyšší síla, jaká vůbec existuje. A sice, síla Boží!

A právě toto vědomí, toto odhodlání bojovat za dobro v podpoře síly Nejvyššího se stalo vnitřním aktem vítězství. Jím Arnova armáda zvítězila na vnitřní úrovni dříve, než nadešel boj. Následující, reálný boj byl pak již jen nezbytným a zákonitým završením tohoto, předem vybojovaného, vnitřního vítězství.

Neboť podstatou síly nepřítele byla jen početná převaha, zatímco síla obránců spočívala v morální převaze těch, za nimiž v jejich spravedlivém boji za mír stojí síla Nejvyššího. Vítězná síla Nejvyššího, se kterou arogance pozemské moci nezvykne nikdy počítat.

No a jak již bylo avizováno, vše toto má přesah až do naší současnosti. Také my tu dnes na naší planetě i v našem vlastním národě stojíme vůči aroganci moci. Ve světovém měřítku stojíme vůči aroganci nejbohatších. Vůči světové elitě a její gigantickým nadnárodním korporacím. Vůči elitě, která i prezidenty USA manipuluje jako loutkami.

V národním měřítku stojíme vůči aroganci politické moci, která národu neslouží, ale jej pouze ždímá a nabaluje se na něm. Toto je totiž základní princip takzvané standardní politiky, a proto je téměř úplně jedno, kdo nám vládne. Zda současná koalice, nebo současná opozice. Zda levice, nebo pravice. V okrádáni národa a v hledání pouze svého vlastního prospěchu jsou totiž vzácné zajedno. V tomto směru vždy vládla a vládne absolutní politická shoda, což žel znamená, že celý politický boj je ve skutečnosti jen soubojem o to, kdo se po volbách opět dostane ke korytu.

A tato arogance státní moci, která si přizpůsobuje právo, nebo dokonce výklad ústavy tak, jak se jí hodí, hledí svrchu a s posměšným nadhledem na obyčejný lid.

A obyčejný lid, zotročen prací na zahraniční žraloky a degradován mediální manipulací apaticky přežívá z jednoho dne na druhý, přijímaje to jako svůj úděl. Obyčejní lidé nevěří, že existuje síla, která by to byla schopna změnit. Že existuje síla, která by se mohla efektivně postavit proti aroganci politické a mafiánské moci zbohatlíků, povýšeně si vědomých své převahy.

Ale lid přehrává svůj boj s bohatými a mocnými již vnitřně, ve svém vědomí, protože nevěří, že je možné něco na tomto systému změnit.

Jakákoliv změna a každé potenciální vítězství totiž začíná vždy v našem nitru! Lidé musí pochopit, že ať by byla vnější převaha jakákoliv, morální právo na vítězství má vždy jenom ten, kdo bojuje za správnou věc. Pouze ten, kdo bojuje za spravedlnost, čest, dobro a právo na plnohodnotný život.

Pouze ten, kdo se sám ve svém životě snaží o naplňování principu spravedlnosti, cti, dobra a lidskosti. Za takto správně stojícím člověkem, bojujícím za správné hodnoty může potom stát nejvyšší vítězná síla, jaká vůbec existuje! Síla Boží!

Kdo se podle tohoto v svém životě řídí a takto uvažuje, ten již vnitřně zvítězil! Jeho vnější vítězství nad všemi otrokáři a utlačovateli bude pak již jenom nevyhnutelným a logickým důsledkem jeho vítězství vnitřního. Jeho vítězství morálního!

Znamená to tedy, že lidé, kteří se sami snaží o dobro a kteří bojují proti vnějšímu zlu musí dříve, nebo později nutně zvítězit. A to nad jakoukoli převahou Zla! Nad jakoukoli převahou arogance moci, peněz, kapitálu, vojenské převahy, politické svévole, nebo čehokoliv jiného. Takoví lidé musí zvítězit, i kdyby se měl stát zázrak!

Pokud ale nad zlem nevítězíme, může to mít jen dva důvody. Buď sami ve svých životech pevně nestojíme na principech dobra, spravedlnosti a cti, nebo nemáme pevnou víru v nevyhnutelné vítězství dobra.

A proto se snažme o dobro, čest, spravedlnost a lidskost! A proto věřme! Neboť veliký, všemohoucí Bůh stojí na straně těch, kteří jsou pevní ve víře! Kteří jsou pevní ve víře ve vítězství dobra, spravedlnosti a cti na této zemi a kteří se sami usilují být dobrými, spravedlivými a čestnými!

Film s názvem "Arn, templářský rytíř" si můžete prohlédnout na níže uvedeném linku.

https://www.youtube.com/watch?v=3S2Pgko ... ture=share

Nebo si zadejte název filmu na youtube.
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

Co bylo podstatou původní duchovnosti dávných Slovanů?

Jaká byla duchovnost našich slovanských předků před příchodem Cyrila a Metoděje? Je opravdu jen nějakými bájemi to, v co věřili, co uctívali a co považovali za realitu? Kdo byli ve skutečnosti jejich takzvaní "bohové"?

Všem nám je jasné, že lidé v minulosti žili v úplně jiném vztahu k přírodě, jako my dnes. Můžeme to vidět třeba na životě našich předků před sto lety. A to samozřejmě již ani nemluvě o lidech před více než tisíc lety, tedy v období Velké Moravy, o kterém budeme hovořit.

Pro tehdejší lidi byla příroda přirozeným partnerem. Byla jim soupeřem, se kterým bylo třeba počítat a jehož nebylo hodné podceňovat. Naši předkové měli vůči ní patřičnou úctu, cítili k ní bázeň, ba dokonce až určitou posvátnost.

No a právě prostřednictvím tohoto svého postoje začali časem nabývat schopnost reálně vnímat vědomou inteligenci, stojící za správou přírodního dění.

Pouze my dnes si totiž myslíme, že v přírodě se vše děje jaksi samo od sebe. Že po jaru samo od sebe přichází léto, pak podzim a zima. Že sám od sebe přichází déšť, vítr, atd.

To je ale omyl, protože nic se neděje jen tak samo od sebe. Za všem přírodním děním stojí vědoma inteligence, která jej spravuje, řídí a udržuje.

Jen si třeba zkusme vzpomenout na staré lidové pohádky. Najdeme v nich množství zmínek o různých vílách, rusalka, vodnících, skřítcích, nebo jiných bytostech, které jsou spojeny s určitým konkrétním přírodním děním.

Tyto bytosti však nejsou žádným výmyslem, jak se my dnes domníváme. Jsou ve skutečnosti personifikací a zosobněním vědomé inteligence, spravující přírodní dění, protože naši předkové ji mohli vnímat, komunikovat s ní a částečně s ní také spolupracovat.

Celkem prakticky to tedy znamená, že třeba vědomou inteligenci, kterou vnímali za správou vodstva nazvali vodníky. Vědomou inteligenci, stojící za spravováním rostlin a stromů nazvali elfy. Vědomou inteligenci, stojící za péčí o půdu nazvali gnómy. Vědomou inteligenci, schopnou hýbat pohořími nazvali obry, a tak dále, a tak dále.

Podstata duchovnosti našich slovanských předků tedy spočívala v uctívání vědomé inteligence, stojící za přírodním děním.

A pokud se podíváme na přírodu, na její nádheru, účelovost a pořádek, na to, že v podstatě umožňuje život člověka na Zemi, musí nám být jasné, že inteligence za ní stojící může být jen pozitivní. Že může stát jedině v službách Světla!

Když totiž čteme v evangeliích, že bez Vůle Stvořitele nespadne na zem ani lísteček ze stromu, tak je to právě tato vědomá inteligence, stojící za přírodním děním, která Vůli Stvořitele ve světě přírody reálně naplňuje. Představuje to tedy nespočet věrných služebníků Nejvyššího, naplňujících v přírodním světě jeho Vůli.

Zkusme se nyní podívat na některé konkrétní služebníky, a podívejme se na ně nejen z hlediska slovanské mytologie, ale také s průnikem do mytologie starogermánské, řecké, nebo římské, protože všechny tyto dávné národy měli své vlastní kontakty s onou vědomou inteligencí a samozřejmě, nazvali ji svými vlastními jmény. Při hlubším pozorování je ale zjevné, že zde vždy jde stále o totéž.

Nejvyšším slovanským vládcem živlů byl Perun, správce hromů, blesků a bouří. Jeho obdobou v starogermánské mytologii byl Thor. V řecké mytologii zase Zeus a v římské Jupiter.

Nejvyšší vládce světa přírody, nazvaný různými národy různými jmény měl své sídlo na určité hoře. Ve starověkém Řecku se jmenovala Olymp, zatímco staří Germáni ji nazvali Valhalla.

Ale vraťme se zpět k slovanským jménům vládců nejrozmanitějšího přírodního dění. Tak například Svarog byl vládcem Slunce a ohně, čili vědomou inteligencí, stojící za spravováním Slunce a ohně.

Morena byla vládkyní zimy a smrti.

Vesna vládkyní jara, mládí a života. Zaháněla Morenu, oživovala zmrzlou přírodu a přinášela svěží zeleň.

Devana byla Perunova dcera a vládla světlu nebeskému i světlu pozemskému.

Ve světě vědomé inteligence přírody však vládlo určité hierarchické uspořádání. Začínalo to od správy nejmenších rostlin, pak stromů, pohoří a pokračovalo to přes zprávu živlů, až po správu těch největších celků. A tak existuje například také vědomá inteligence, která má na starosti planetu Zemi a nazývá se Erda, nebo inteligence, spravující Měsíc, nazvaná Luna.

Starověké národy však prostřednictvím svého jemnějšího vidění dospěli ještě k vyššímu poznání. A sice, že určitý druh vědomé inteligence stojí i za správou všech vysokých a ušlechtilých ctností.

Tak například starověcí Řekové nazvali inteligenci, stojící za spravováním ctnosti moudrosti Pallas Athéna. Inteligenci, stojící za spravováním ctnosti cudnosti Artemis. Inteligenci, stojící za spravováním ctnosti věrnosti a mateřství Héra, a tak dále, a tak dále.

Dávné národy tedy neuctívali pouze vědomou inteligenci, stojící za správou přírodního dění, ale také inteligenci, stojící za spravováním vysokých a ušlechtilých ctností. A tyto skutečnosti, ať již přímo, nebo nepřímo kladli na stoupence tohoto typu duchovnosti požadavek zachovávat vysoké a ušlechtilé ctnosti ve svém každodenním životě. V podstatě zde tedy šlo o všestranný osobnostní růst jednotlivců prostřednictvím rozvíjení ušlechtilých ctností.

Máte dojem, že všechno toto jsou pouze nějaké výmysly, jejichž reálné potvrzení nelze nikde najít? Pokud ano, tak se mýlíte, protože o těchto skutečnostech existují dokonce historické písemné zmínky. V určitých klíčových momentech dějin totiž výše zmíněná inteligence zasahovala reálným a viditelným způsobem do vývoje věcí lidských. Uveďme si konkrétní příklady:

V evangeliích můžeme najít příběh o tom, jak se učedníci plavili s Ježíšem v loďce po moři a on usnul. Po čase se strhl vítr a začaly se vzdouvat velké vlny, až hrozilo, že se loďka potopí. Tehdy přišli učedníci za Pánem a řekli: "Pane, ty si tu spíš a nedbáš, že hyneme". A Pán vstal, pohrozil větru i moři, takže okamžitě nastalo velké ticho.

Tento příběh popisuje zázrak, ale my dnes můžeme znát charakter tohoto zázraku, který nebyl ničím jiným, než vědomou komunikací s inteligenci, stojící za spravováním živlu větru a moře. A tato inteligence, stojící ve službách Stvořitele musela okamžitě uposlechnout příkaz toho, který sám přímo od Stvořitele na Zemi přišel.

Nebo další příklad z Bible, a sice přechod Izraelitů přes Rudé moře, když prošli jeho středem suchou nohou a jak je psáno: "voda stála jako zeď po jejich levé i po jejich pravé straně".

Jde zde opět o krásnou ukázku toho, jak inteligence, nacházející se za přírodním děním ochraňovala národ, který byl povolán k přímé službě Stvořiteli.

Nebo ještě jiný příklad z naší nejaktuálnější současnosti. Je tomu pár let dozadu, kdy asijské země zasáhla vražedná vlna tsunami, která měla na svědomí tisíce lidských životů. Ba šlo to dokonce až do desítek tisíců.

Zajímavé ale je, že všechny volně žijící zvířata se dokázaly včas vzdálit do bezpečí, takže se jim nic nestalo. A tak paradoxně, ten nejmenší šneček se bezpečně plazil pár centimetrů od místa, kam až dosáhla vražedná přívalová vlna, která měla na svědomí tisíce lidských životů.

Proč se zvířata zachránily, ale lidé ne? Protože zvířata mají své spojení s inteligencí, stojící za správou přírodního dění a ta je včas varovala a dala jim přesně vědět, kolik stovek metrů od pobřeží se nachází bezpečná zóna.

A tato inteligence by samozřejmě varovala také lidi, kdyby byli otevřenější. Ale žel, lidé jsou přece realisté! Lidé přece nevěří v žádné pověsti, bajky a pohádky! A proto tito racionální lidé dnešní doby museli vlastními životy zaplatit na svou nevíru.

Nebo se podívejme třeba na léčivé rostliny, které každodenně používáme. Myslíte si, že jejich léčivé účinky byly objeveny pouze náhodně?

Vůbec ne? Toto poznání k nám přišlo prostřednictvím vnímavých jedinců, schopných komunikovat s inteligenci, stojící za správou přírodního světa, která jim prozradila, jaké konkrétní rostliny mají léčivé účinky na ten, nebo onen lidský neduh.

A dalších, podobných příkladů by se dalo samozřejmě uvést ještě mnohem více.

Co dodat na závěr? Snad jen to, co kdysi řekl Kristus: "Pokud byste měli víry byť jen jako hořčičné semínko a řekli byste této hoře: vstaň, zvedni se a vrhni se do moře, amen pravím vám, stane se tak!"

Pokud se ale takové a jim podobné věci dnes na zemi nedějí, neznamená to, že by se dít nemohly. Znamená to pouze, že lidem chybí podobná víra. Lidé totiž nemají ani jen za máček skutečné a pevné víry v Stvořitele, a již vůbec ne víru v nějakou vědomou inteligenci, stojící za správou přírody, která je však právě zde na zemi schopna ve světě přírodního dění reálně naplňovat Vůli Nejvyššího, v určitých zlomových momentech rovnající se zázrakům.

A proto realističtí lidé dneška mají pouze své vlastní zázraky. Zázraky svého rozumu, vědy a techniky, které jsou však žel pouze ubohou náhradou toho, co by byl člověk na Zemi schopen dokázat prostřednictvím své pravé a pevné víry v Páně a za podpory, pomoci a spolupráce vědomé inteligence, stojící za správou přírodního dění.
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

Člověče, víš jakým máš být ve skutečnosti?

Lidská bytost má být bytostí citu. Jedině to citové v nás z nás totiž dělá lidi. Proto se skutečný a pravý člověk, to jest člověk citu, vyznačuje srdečností a lidským teplem. Pravý člověk filtruje citem všechny věci kolem sebe, ale i v sobě samotném. A to včetně svého vlastního rozumu. Také jeho rozum musí být prodchnut, polidštěn a zkultivován citem.

Žel, hluboká tragédie lidstva spočívá v tom, že sestoupilo z piedestalu pravé lidskosti. A sestoupilo z něj tím, že to citové zatlačilo do pozadí a do popředí postavilo to rozumové. Do popředí postavilo rozum, který je vynikajícím sluhou pod vládou citu, ale velmi špatným pánem pokud má vládnout samostatně.

No a tento sluha, který se nezaslouženě dostal na místo svého pána si ihned uvědomil, že jde o místo, které mu nepatří. A proto, aby z něj nebyl rychle sesazen tam, kam skutečně patří, postaral se o to, aby byl zákonitý vládce maximálně eliminován, odsunut do pozadí, neustále potírán a zesměšňován.

A tak se tedy stalo, že lidstvu i každému jednotlivému člověku osobně panuje rozum, důsledkem čehož zavládla na celé zemi chladná rozumovost bez citu. A právě z uctívání této chladné rozumovosti povstalo všechno zlo.

Vždyť se jen například podívejme na nejhorší lidské vlastnosti, jakými jsou chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nepoctivost, nespravedlnost, nenávist, závist a mnohé jiné. Pokud se nad nimi zamyslíme zjistíme, že všechny mají svůj kořen právě v chladné rozumové vypočítavosti. Zjistíme, že pokud by člověk zůstal bytostí citu, která svou citovostí kultivuje i vlastní rozum, mnohé, nebo téměř všechny ze zmíněných negativních vlastností by ani nikdy nemohly vzniknout.

Vždyť se jen třeba podívejme na největší hrůzy lidstva, a to například na fanatickou instituci inkvizice. Jde o něco, co by bylo naprosto nepřijatelné, kdyby byli lidé bytostmi citu. K podobným věcem, kterých se dopouštěla inkvizice mohlo dojít jedině proto, že lidé zatlačili svůj cit hluboko do pozadí, nebo jej v sobě dokonce zcela eliminovali, takže jim vládl už jen chladný rozum. Neboť jedině rozum, nekorigovaný citem se mohl dopustit takových a mnoha jiných hrůz, které bohatě doprovázejí celé dějiny naší civilizace.

V raném období našeho vývoje se tedy lidstvo ocitlo na jakémsi rozcestí, kde se mělo rozhodnout, kterou ze dvou možných cest se vydá. Zda to bude cesta citu, kterému bude podřízen rozum i všechno ostatní, nebo to bude naopak cesta rozumu, který bude rozhodovat absolutně o všem. Lidstvo se rozhodlo pro vládu rozumu a tím začala tragédie civilizace na planetě Zemi.

Pokud by někdo měl dojem, že tato slova o konfliktu citu a rozumu jsou pouze nějakým teoretizováním a od každodennosti odvrácenou filozofií, velmi se mýlí. Naopak, jde o věci výsostně praktické, se kterými jsme ustavičně konfrontováni. Každý den jsme totiž postaveni před malá i velká rozhodnutí, zda danou situaci vyřešíme tak, že se přikloníme ke svému citovému stanovisku, nebo tak, že dáme především na svůj rozum. No a podle toho, jak se rozhodneme, se pak dále vyvíjí náš osud.

Uveďme si konkrétní příklad ze života. Mladá dívka má ráda chlapce. Chce si ho vzít, ale časem zjistí, že má sklon k alkoholu. Ve svém nitru cítí slaboučké nabádání k tomu, aby si ho nebrala.

Ale protože ho má ráda, začne uvažovat asi v tom smyslu, že se to možná časem změní, že se bude snažit svého partnera pozitivně ovlivňovat, že přijdou děti a pak bude cítit větší odpovědnost za rodinu a podobně.

Nakonec si ho tedy přece jen vezme, ale žel, jeho náklonnost k alkoholu se lety nezlepší, ale naopak ještě více zhorší.

Uvedený příklad je klasickým příkladem toho, jak jsme vždy při důležitých životních rozhodnutích varování svým citem a jak potom všechno začneme zvažovat rozumem. A nakonec se na svou vlastní škodu podřídíme "rozumné" argumentaci svého rozumu.

Měli bychom však vědět, že cit v nás dokáže zvažovat bleskurychle a onen takzvaný první dojem bývá většinou vždy správný. A proto bychom při svém rozhodování měli dát právě na tento první dojem.

Rozum je totiž přece jen trošku pomalejší, takže rozumové zvažování trvá o malinkou chviličku déle. A i když to v našem nitru proběhne vše velmi rychle, měli bychom se to v našem vlastním zájmu naučit rozlišovat.

Proč je to právě takto a proč má pravdu náš cit?

Protože náš cit je projevem našeho ducha. A náš duch nepochází z hmotného světa, ale ze světa duchovního, nacházejícího se nad hmotností. A právě z tohoto důvodu má náš duch patřičný nadhled nad věcmi. Dokáže totiž všechno vnímat v mnohem širších souvislostech a svým způsobem vidí také do budoucna. Vidí do budoucnosti v tom smyslu, že dokáže rozpoznat, co je pro nás dobré z dlouhodobého hlediska.

Naopak, náš rozum je pouze produktem hmoty. Je produktem našeho hmotného mozku a proto nachází své vynikající uplatnění v hmotném prostředí. Jeho nedostatkem ale je, že je hranicí hmotnosti nepřekonatelně omezen. Není proto schopen dostat se nad ni jako náš duch a to znamená, že z dlouhodobého hlediska nedokáže věci správně vnímat. Vidí jejich výhodnost jenom z krátkodobého hlediska.

Pokud proto ponecháme rozhodování našemu rozumu, může se nám krátkodobě dařit, avšak z dalekosáhlého a dlouhodobého hlediska se to nakonec přece jen začne vše postupně hroutit, až se to nakonec docela rozsype.

Proto se nám například může z krátkodobého hlediska našeho rozumového omezení zdát jako výhodné lhát, krást, podvádět, být vypočítavý a podobně. Nicméně z dlouhodobého hlediska, z hlediska dlouhodobých dopadů, ať již hmotných nebo duchovních nám to bude muset vždy přinést velmi neblahé následky.

A právě proto bychom měli v každé situaci a v každém našem rozhodování, ať již je velké, nebo malé, upřednostňovat náš cit a naše svědomí, což je v podstatě totéž, přičemž obojí je hlasem našeho ducha.

Každý člověk by měl vědět o těchto mimořádně důležitých věcech a měl by o nich hlouběji uvažovat. A konečně, pokud opravdu chce sobě samému dobro, dobro nejen z hlediska krátkodobého, ale také z dlouhodobého, měl by svým životem začít kráčet cestou ducha. To jest, cestou svého citu a svého svědomí.

Neměl by se tedy víc nechat vodit za nos svým rozumem, který je hmotou omezen a proto není vůbec schopen kompetentně rozhodovat o tom, co je pro nás jako pro lidské bytosti - bytosti ducha opravdu dobré.
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

Védy a křesťanství 1. Křesťanství jako příčina všeho zla ve světě!

Pokud se setkáte se stoupenci Véd, ať již původních indických, nebo od nich odvozených slovanských, jejich nápadným společným rysem je tvrdě odmítavý postoj vůči křesťanství. Právě v takzvaném židokřesťanství, jak to oni nazývají, vidí hlavní příčinu všeho dnešního duchovního úpadku a zároveň také příčinu nebývalého rozkvětu lidstvo devalvujícího konzumu a materialismu.

Co jsou to vlastně Védy a proč se jejich stoupenci dívají s takovým odporem na křesťanství?

Indické Védy jsou nádherné prastaré učení o podstatě světa a o smyslu lidského bytí. Učení, které má ve své čisté podobě opravdu mimořádně blízko k pravdě.

Podle Véd tvoří podstatu světa dvě základní, věčně soupeřící síly. Síla ducha, čili horní síla a síla hmoty, čili dolní síla. Horní síla je silou Světla, podobající se věčně zářícímu slunci ducha, z něhož tryskají malé jiskřičky světla. Ty se ve velké vzdálenosti od zářícího duchovního slunce postupně ochlazují, zhmotňují a stávají lidmi. Tím se dostávají pod vliv spodní síly hmoty, se všemi jejími možnostmi, žádostmi a užíváním si.

Úkolem člověka v hmotném světě však není podlehnout lákadlům hmoty, ale naopak, svým neulpíváním na hmotném a svým rozvíjením vysokých a ušlechtilých lidských vlastností má v sobě stále více živit jiskřičku světla, kterou si jako drahocenný dar přinesl do hmotnosti z říše ducha.

Tento drobný plamínek světla máme v sobě stále více rozdmýchávat, aby se z nás nakonec stala zářivá světla bytost, která se bude moci znovu plně sjednotit s úrovní věčně zářícího slunce ducha. Splynutím s ním dojde k osvobození se od hmoty, kde vládne čas, smrt, bolest a mnohé jiné strasti.

Vše dobré, čisté, spravedlivé a ušlechtilé, co člověk ve svém životě dělá ho vnitřně povznáší a zvedá směrem ke Světlu. Tímto způsobem stále více rozpaluje svou původní jiskřičku světla a jeho osobnost se stále více přibližuje k cíli svého bytí, kterým je znovu sjednocení z úrovní ducha.

Tato úroveň je také nazývána úrovní Světla poznání, protože poznání její existence, jakož i poznání cesty k ní je nejvyšším poznáním lidského bytí.

Pojmenování úrovně Světla jako úrovně poznání má také hluboký smysl právě v souvislosti s jejím protipólem, a sice s úrovní hmoty, která je naopak úrovní nevědomosti. Kdo totiž podlehne iluzi hmoty a myslí si, že hmota je tím jediným co existuje, kdo se ve svém životě soustředí pouze na to, co mu může nabídnout hmota, ten se stává bytostí, která uvízla v temnotě nevědomosti.

Se zrakem zastřeným nevědomostí se taková bytost pak naplno oddává hmotě a její požitkům. A z její nevědomosti se rodí egoismus, chamtivost, poživačnost, neušlechtilost, nespravedlnost a všechny ostatní negativní vlastnosti. Bytosti, žijící v nevědomosti, bez světla poznání pravé podstaty bytí vytvářejí svět zla, bolesti, utrpení, bezcharakterností, válek a mnohého jiného, co tak důvěrně známe.

Podle Véd se rodíme dvakrát. Poprvé z úrovně Světla poznání do úrovně nevědomosti, totožné z hmotným světem. Ve svém nitru si však neseme jako dar potenciál k plnému rozvinutí v zářivou bytost světla, kterou ve své nejvnitřnější podstatě jsme. Pokud to dokážeme, našim druhým zrozením se stává zmrtvýchvstání z hmoty, totožné s opětovným sjednocením se s úrovní Světla poznání. Rozvinutím všeho nejušlechtilejšího a nejlepšího v sobě jsme se totiž stali zářící bytostí světla, která povstává z mrtvé hmoty do věčného života království ducha. Bytostí, která dokázala rozlámat všechny pouta nevědomosti a plně splynout se Světlem poznání.

Toto je velmi zjednodušeným způsobem vyjádřená, čistá podstata Védského učení, kterou můžeme najít v určité pozměněné podobě třeba v buddhismu, nebo v prvotním, gnostickém křesťanství.

Jak tedy vidět, Védy jsou opravdu učení krásné, podnětné a duchovně velmi inspirující. Učení, jednoznačně v sobě nesoucí nezanedbatelnou pečeť pravdy. Pokud tedy příznivci Véd hovoří pouze čistě o Védách, je vše v pořádku. Je to vždy povzbuzující a budující.

Přímo rapidní zlom však nastává tehdy, když začnou mluvit o židovství a z něho odvozeném křesťanství, protože židokřesťanství považují za padlý kult. Existuje totiž základní dělení božstev na dva druhy. Na božstva nebe a božstva země a podsvětí - čili božstva chtonické. A tyto nízké, chtonické kulty mají jeden významný společný rys. Je jím přinášení krvavých obětí, jako tomu bylo například u Aztéků.

No a přívrženci Véd řadí ke chtonickému typu náboženství také židokřesťanství. Židovství s jeho přinášením krvavých obětí a křesťanství s jeho uctíváním krvavé oběti Krista na kříži.

Skutečná oběť totiž podle Véd nemá spočívat v přelévání krve, ale v odstraňování naší vlastní nízkosti, neušlechtilostí a ostatních negativních vlastností.

Křesťanství ale hlásá, že svět byl spasen krvavou obětí Krista na kříži. A proto každý naivní křesťan, který pije krev a jí tělo obětovaného beránka je v podstatě uctívačem temného, chtonického kultu dolní síly, kterému jsou přinášeny krvavé oběti. A kromě toho křesťané věří v hmotné, fyzické a tělesné zmrtvýchvstání Spasitele, co je opět svědectvím chtonického kultu, postaveného na velebení božské podstaty hmoty v podobě víry ve vzkříšené, fyzické tělo Krista.

Z hlediska příznivců Véd jde tedy evidentně o náboženství chtonické, což sebou nevyhnutelně přináší celou řadu různých negativ.

Prvním z negativ je stav permanentní války, protože mír je považován za slabost a za stav úpadku. Války totiž nevyhnutelně přinášejí vraždění a oběti tohoto vraždění jsou v podstatě rituálními oběťmi chtonickému božstvu krvi. To následně projevuje svou přízeň všem, co mu takto slouží. Příznivci Véd jsou toho názoru, že pokud budou lidé jíst tělo a pít krev obětovaného branka a tímto způsobem uctívat chtonické božství krve, do té doby mu bude svět podroben a permanentní války budou na denním pořádku.

Dalším negativním důsledkem padlého, chtonického kultu židokřesťanství je ve světě všeobecně převládající přetvářka. Prvořadé jsou totiž jedině zájmy hmotné. A každý, kdo je chce dosáhnout má právo přelstít všechny naivní idealisty svou navenek předstíranou dobrotou a humanismem, přičemž ve skutečnosti mu vždy půjde pouze o dosažení materiálních cílů.

Dalším znakem je, že všechny naše žádosti jsou legitimní, protože je máme od božství země a hmoty. A proto je máme právo plně uspokojovat, což v podstatě znamená život bez jakýchkoliv mravních a morálních zásad.

Dalším znakem je pohled na svět, který je vnímán jako špatný. Můžeme to vidět třeba v boji v přírodě, kde silnější požírá slabšího. Jednoduše, takový je princip života a proto i lidé musí být tvrdými. Tvrdými a bezohlednými vůči slabším a méně schopným. Svou tvrdostí a bezohledností se totiž stávají věrnými služebníky božství, které učinilo svět takovým, jaký je. Vyznáváním jeho principů se pak chtonické božství odmění všem svým věrným tak, že se jim bude dařit.

Dalším znakem je přesvědčení, že všechno je jen náhoda. Je tedy absolutně ignorováno východní učení o karmě, na jehož základě je naše současnost vždy jenom logickým důsledkem našich předchozích činů. Pro toho, kdo ale popírá tuto logickou zákonitost je pak úplně jedno, zda jedná morálně, nebo ne. O našem osobním bytí totiž rozhoduje chtonické božstvo absolutně libovolně. Proto je dobré permanentně si ho naklánět na svou stranu výše zmíněnými, krvavými oběťmi, ale člověk osobně si může v podstatě dělat co jen chce.

Souhrnně to tedy znamená, že pokud bude svět podroben chtonickému božstvu krve, pokud budou křesťané přijímat tělo a krev obětovaného beránka, bude naše planeta stále pod vlivem tohoto padlého kultu. A proto bude na světě stále zlo, bída, vraždění, války, přetvářka, bezohlednost, chamtivost a zvrácenost.

Takový je tedy z hlediska příznivců Véd pohled na padlé náboženství, jakým je podle nich židokřesťanství, přičemž z mnoha tvrzení cítit pravdu, ale zároveň z mnoha jiných zase naopak nepravdu. Je proto zvlášť důležité, abychom z této směsi pravd a nepravd dokázali jasně od sebe oddělit to pravdivé od nepravdivého.

Neboť ti, kteří v mnoha výše uvedených myšlenkách a názorech tuší pravdu, mohou spolu s ní současně absorbovat i věci nepravdivé. A na druhé straně zase ti, kteří uvedené myšlenky a názory příznivců Véd na křesťanství vnímají jako nepravdu, mohou spolu s touto nepravdou odmítnout i to, v čem se přece jen skrývají zrnka pravdy.

Důsledně od sebe oddělit pravdu od nepravdy a ukázat si, jak se věci mají a jak je to ve skutečnosti však již nechme vyhrazeno dalším článkům tohoto cyklu.
Martin Mojmír
ETIQ.CZ, z.s.
ETIQ.CZ, z.s.
Uživatelský avatar

Příspěvek od Martin Mojmír »

Obávám se, že křesťanství není příčinou všeho zla na světě. Křesťanství je jen nástroj.
Jsem odpovědný za to, co řeknu a učiním; nemohu být ale už odpovědný za to, jak to kdo pochopí. Chceš-li mít názor, předpokládej; chceš-li vědět, zeptej se.
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

Védy a křesťanství 2. Hořká pravda o dvou liniích křesťanství: světlé a zkřivené!

V předchozím článku jsme dali prostor zdrcující kritice židokřesťanství z pohledu příznivců Véd, kteří tvrdí, že jde o nízký kult uctívání božství země a hmoty. Společným charakteristickým znakem všech takovýchto chtonických náboženství je přinášení krvavých obětí. Najdeme je v židovství i v křesťanství, v krvavé oběti Krista na kříži. Důkazem orientace na hmotu je také víra v tělesné zmrtvýchvstání Krista, čímž se křesťanství stává náboženským kultem uctívání hmotného těla, které vstalo z mrtvých.

No a víra naivních lidí v takovýto padlý kult sebou nevyhnutelně přináší spoustu negativ, jako například války, to jest hromadné přinášení krvavých rituálních obětí, dále pokrytectví, nemorální užívání si a mnohé další negativa, která byla podrobně rozvedena v předchozím článku.

Řekněme si však nyní, jak to s křesťanstvím opravdu je. A řekněme si to otevřeně a objektivně, bez snahy nějak upřednostňovat ať již křesťanství, nebo názory příznivců Véd na křesťanství.

A vycházejme při tom z védského učení, hovořícího o věčném konfliktu ducha a hmoty. Z tohoto důvodu existují i náboženství dvojího druhu. Náboženství světlé, směřující lidi k výšinám ducha a k jejich osvobození se od hmoty a náboženství chtonické, čili materialistické, směřující naopak k vázanosti na hmotu. Mezi světlé patří Védy a mezi padlé a nízké židokřesťanství.

Zásadní chyba příznivců Véd v tomto jejich hodnocení však spočívá v jejich paušálním nazírání. Vše je totiž ve skutečnosti vždy jen o lidech a o jejich osobním postoji k věčnému boji sil hmoty se silami ducha. Proto existují v zásadě dva základní typy lidí. Jedni jsou více hmotného zaměření, vnímající vše pouze přes hmotu. A to dokonce i Stvořitele a náboženství.

Druzí jsou jsou zase lidmi ducha, podvědomě vnímajícími, že existuje něco vyšší, co hmotu přesahuje.

No a na základě těchto dvou základních typů lidí vznikly v židovství a později i v křesťanství dvě vedle sebe jdoucí linie. Linie světla ducha a linie nevědomosti, spojené s vnitřní orientací na materii.

Linie orientace na hmotu byla poplatná názoru, že pokud člověk jakkoli zhřeší, může to odčinit přinesením oběti.

Linie světla byla naopak o přijetí osobní odpovědnosti za vlastní činy, které musí být dobré pokud chceme, aby se i nám samotným dobře dařilo, protože ve stvoření platí pravěčná spravedlnost.

Linie orientace na hmotu je linií pohodlné víry, která konzervuje chyby a nectnosti důvěrou v účinnost obětí.

Linie světla je linií pozvednutí ducha prostřednictvím snahy o konání dobra a rozvíjení ctností.

V linii světla přišel Mesiáš a přívrženci linie zmaterializovaného náboženství od samého počátku usilovali o jeho život. A nakonec ho také zavraždili.

Jedním ze zvlášť vypouklých příkladů, které usvědčují stoupence Véd z neobjektivní zaujatosti vůči židovstvu jako celku je třeba jejich tvrzení, že uctívali hada, který je typickým symbolem všech chtonických kultů a nosili jej v arše úmluvy.

Jde o tvrzení, které se zdá být až určitou zlomyslností, protože obecně se přece ví, že v arše úmluvy byly uloženy kamenné desky Desatera. Proto se tomu přece zcela logicky mluvilo archa úmluvy, čili archa smlouvy. Archa smlouvy se Stvořitelem. Nacházel se v ní tedy morální a mravní postulát židovství Světla, obsažený v Desateru. Jeho dodržování tvořilo podstatu smlouvy mezi židy a Bohem. V ní se zavazovali k úctě ke Stvořiteli všeho a k úctě vůči otcovství a mateřství. V ní se zavazovali k respektování přikázání nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš křivě svědčit a nebudeš žádostivý majetku bližního svého.

Jde o tedy jednoznačně o světlé a nadčasové morální principy, se schopností duchovně povznést absolutně každého, kdo je bude dodržovat. To vyvrací jakékoliv tvrzení o padlé, chtonické podstatě židovského náboženství jako celku.

Ježíš, jako pokračovatel světlé linie židovství ve svých slovech: "milosrdenství chci a ne oběť", již definitivně zavrhuje institut krvavé oběti. Zároveň byla později zavržena i obřízka, jakož i rozlišování mezi konzumací čistého a nečistého masa, což znamená, že tyto věci byly pouze dočasně spojeny s nižší úrovní zralosti národa. Na základě jeho postupného duchovního kultivování a nárůstu zralosti byly potom zavrženy, jako již přežité.

Později se ale žel i samotné, nově vznikající křesťanství rozštěpilo na dvě linie. Na linii světla ducha a na linii materialisticky a mocensky orientovaného křesťanství, přičemž materií poznamenána linie křesťanství pokřivila smysl Kristova příchodu na svět.

Spasitel totiž ve skutečnosti přišel proto, aby lidem ukázal cestu ke Světlu. Aby jim svým učením ukázal, jak mají v sobě rozhojniti svou nepatrnou, původní jiskru ducha v hořící plamen zralé duchovní osobnosti. Kdo se tedy snažil žít podle jeho slov, kráčel směrem ke Světlu a stával se stále zralejší a zářivější duchovní osobností.

Pokřivení významu Kristova pozemského účinkování scestnou linií křesťanství spočívalo v tom, že začala jako prioritu považovat jeho smrt na kříži. Tato měla být v duchu starozákonního obětování, obětí za hříchy světa.

A tak spása přestala být viděna hlavně v životě podle Kristova slova, jehož žitím se máme zušlechťovat a tím kráčet ke Světlu, ale ve víře v smírnou oběť Krista na kříži.

No a tento pokřivený proud byl ještě navíc korunován vírou v tělesné zmrtvýchvstání Pána. Ten pak, ve své tělesné schránce vystoupil na nebesa. A tak se ještě i dnes křesťané modlí: "věřím ve vzkříšení těla", což ale absolutně odporuje všem přírodním zákonům a tím pádem i Vůli Nejvyššího, který tyto zákony do stvoření vložil.

Kristus vstal z mrtvých! Ne však tělesně, ale v takzvaném oslaveném těle, které bylo jiné, než fyzické. O tom, že bylo jiné svědčí nakonec i příhoda o cestě učedníků do Emauz, kdy učedníci Pána neznali. A neznali ho proto, že vypadal jinak, než před tím. A v tomto těle, ne hmotném, ale jemnohmotném, vystoupil po 40 dnech od svého vzkříšení na nebesa.

Odešel ke svému Otci, ke kterému nemůže přijít nikdo ve fyzickém těle, protože ono je jen z prachu země a na prach se opět obrátí.

A tak tu tedy máme linii křesťanství Světla a vzestupu ducha, postavenou na každodenním naplňování Ježíšova učení. Na druhé straně máme zase křesťanství, poznamenáno materií ve formě uctívání tělesně zmrtvýchvstalého Krista, ve formě víry ve vlastní tělesné zmrtvýchvstání a ve formě uctívání smírné oběti na kříži, vykonané za hříchy světa.

To první, pravé křesťanství je úsilím o rozdmýchání světlé jiskry v nás, prostřednictvím zbavování se nectností a zdokonalování se ve ctnostech. Prostřednictvím snahy osvobodit se od všeho, co by nás chtělo natrvalo připoutat ke hmotě. Je to křesťanství Františka z Asissi, Jana Husa a mnoha jiných, jim podobných, kteří žili skromně, snažili se osvobodit od hmotných vazeb a usilovali ke svobodě ducha.

To druhé je křesťanství, silně poznamenané materií. Křesťanství víry v krvavou smírnou oběť Krista na kříži, křesťanství uctívání materiálního zmrtvýchvstání Spasitele, křesťanství boje o světskou moc a peníze, křesťanství vatikánského přepychu a upalování kacířů, křesťanství prodávání odpustků a hromadění majetků, křesťanství vnějšího lesku a šplhání po církevní hierarchii.

Z tohoto důvodu máme také dvě podoby přijímání těla a krve Spasitele. Správnou a nesprávnou!

Nesprávná je vnímání tohoto úkonu jako připomínání nutné krvavé smírné oběti Spasitele, vykonané pro vykoupení hříšného světa.

Správná spočívá v poznání, že Kristus byl Božím Slovem v těle a krvi na zemi. Přijímání těla a krve Spasitele je tedy ve skutečnosti symbolikou přijímání Slova Božího, které přinesl Kristus pro spásu lidstva.

Jakékoliv paušální a komplexní odsuzování židovství a křesťanství jako celku je tedy nesprávné. S jeho zmaterializované linií je možné opravdu spojovat mnohá negativa, která jsme z hlediska příznivců Véd popisovali v předchozím článku.

Avšak jeho světlá linie je naopak cestou k pozvednutí ducha rozvíjením toho nejušlechtilejšího, co v nás lidech existuje. Je linií nejnádhernějších požehnaní, jakých tento svět není ani hoden.
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

Křesťanství versus Védy 3. O rozpoznání příčiny pádu všech náboženství

Příznivci Véd považují židokřesťanství za padlé náboženství. Velké rozšíření tohoto náboženství má podle nich na svědomí téměř všechno zlo na světě. A to nejen války a vraždění, které jsou v podstatě přinášením hromadných rituálních krvavých obětí, ale má na svědomí i rozkvět všech ostatních negativních a nízkých vlastností, ke kterým jsou věřící vybízeni přímo v Bibli.

Jako příklad uvádějí příznivci Véd třeba příběh Jakuba a Ezaua. Ezau byl starší a proto měl právo prvorozeného. Mladší Jakub, přestrojen za Ezaua, získal od slepého, umírajícího otce podvodným způsobem požehnání, určené prvorozenému. A spolu s ním i jeho práva. Tento příběh je tedy v podstatě přímým návodem k podvodu, lži a přetvářce, kterých je současný svět právě vinou židokresťansví plný.

No a podobným způsobem si příznivci Véd vybírají z Bible také různé jiné příběhy, které se jim hodí do jejich teze o padlém náboženství. A jejich celkový závěr je takový, že pokud má být na světě lépe, musí se lidé odvrátit od padlého náboženství, které je v Bibli vybízí k nízkosti a obrátit se k pravé duchovnosti Véd.

Jak však již bylo naznačeno v předchozím článku, Védy jsou ve své nejčistší podobě nádherným a vznešeným duchovním učením, vysoko se zachvívajícím v pravdě. Avšak pohled příznivců Véd na židokřesťanství je až téměř nenávistný, protože právě v něm vidí příčinu všeho zla na světě. Ale to je hluboký omyl, protože ta příčina spočívá v něčem úplně jiném! A my si nyní ukažme v čem.

Naše univerzum je prostorem, kde podle učení Véd mezi sebou neustále bojují dvě síly. Síla ducha a Světla, se silou hmoty a orientace pouze na materii. A proto žádný člověk nemůže sloužit dvěma pánům a sedět na dvou židlích. Musí si vnitřně vybrat pouze jedno jediné, co pro něj bude v jeho životě prioritní a rozhodující. Nebo hodnoty ducha, nebo hodnoty hmoty!

A právě v charakteru tohoto výběru spočívá všechno zlo našeho světa, protože lidé stále preferovali a stále preferují hlavně hodnoty hmoty. A přes svou nízkou, pouze čistě materiální orientaci se pak dívají dokonce také na náboženství. Strhávají je hluboko do materie tak, aby vyhovovaly jejich vlastní materialistické orientaci.

No a mnohé biblické příběhy, ale vlastně celá Bible jako taková je svědectvím tohoto neustálého boje mezi duchem a hmotou. Na jedné straně tedy mluví o lidech hodnot ducha. Jde o hodnoty citovosti, hodnoty vysokých a ušlechtilých ctností, hodnoty pravého lidství, hodnoty království nebeského a hodnoty lásky k Bohu.

Na druhé straně hovoří ale zároveň o lidech hodnot hmoty. Mezi ně patří v první řadě uctívání chladné, materialistické rozumové racionality. A právě její přičiněním vznikají všechny negativní lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, egoismus, chamtivost, vypočítavost, nečestnost a mnohé jiné.

No a právě v Bibli nacházíme množství svědectví tohoto velkého, věčného zápasu, přičemž tak, jak to v životě bývá, jednou vítězí síly světla ducha a jednou zase síly hmoty a nízkosti. A to ať již v určitém náboženství, v určitém národě, nebo v určitém člověku.

Proto tedy nacházíme v Bibli také zmíněný příběh o Jakubovi a Ezauovi, nebo třeba příběh o krásné ženě setníka Uriáše, která se zalíbila králi Davidovi. Ten dal poslat Uriáše v boji záměrně do první linie, aby zahynul a on si ji mohl vzít.

Pokud budeme zlomyslní, můžeme říci, že je to opět pouze návod na bezuzdné oddávání se smyslným vášním a to za jakoukoliv cenu. V případě Jakuba a Ezaua je to návod na faleš a podvod, no a podobným způsobem bychom mohli pokračovat stále dál a nacházet v Bibli příklady všech ostatních nectností. A na základě toho bychom mohli tvrdit, že Bible nás k podobným nectnosti přímo vybízí.

Ale jak již bylo řečeno, Bible je obrazem velkého boje mezi duchem a hmotu, a proto je v ní možné najít mnoho příkladů, v nichž lidé podlehli prioritě hmoty a nízkostem, s ní spojenými. Ale zároveň v ní můžeme najít také množství příkladů velikosti člověka, který se je schopen svým čistým a ctnostným životem pozvednout až k výšinám ducha a pravé lidskosti.

Záleží tedy jenom na nás, co tam vidíme a co si vybereme. Zda tam vidíme jen ospravedlnění svých nízkosti, která vznikají z našeho podléhání hmotě, nebo zda tam vidíme hlavně to, co nás má pozvednout a posílit v konání dobra a v zušlechťování se v ctnostech.

A protože jsme na začátku uvedli příklady negativní, bude namístě ukázat také ty pozitivní. A začněme třeba příběhem o Sodomě a Gomoře. Šlo o dvě města, ve kterých se obrovským způsobem rozrostla neřest a lidská nízkost. Jediným, kdo zůstal v tomto bahně spravedlivým byl Lot. Pro do nebe volající neřest se Hospodin rozhodl města zničit. Lot byl varován, aby ujel a jakmile se ocitl v bezpečné vzdálenosti, obě města byla zničena.

Poselství tohoto příběhu je jednoznačné. Lidé, podléhající zvrácené smyslnosti a zvrhlosti budou zahubeni. Zachránit se mohou pouze ti, kteří jsou čistí, ušlechtilí a dobří. Pouze oni nacházejí zalíbení a milost v očích Pána.

Nezabiješ! Nesesmilníš! Nepokradeš! Nebudeš křivě svědčit! Nebudeš žádostivý majetku bližního svého, ani ničeho, co jeho je!

Jak může někdo tvrdit, že židokřesťanství je padlým náboženstvím, když v něm nacházíme tyto základní mravní postuláty? Vždyť přece jejich zachováváním každý člověk nutně duchovně roste a tím se postupně přibližuje k dosažení svého konečného cíle, kterým je království ducha. Království Světla! Království nebeské!

O světlé podstatě křesťanství přece jasně svědčí nádherná slova ze začátku Janova evangelia: "Světlo svítí ve tmě a tma ho nepřijala!" (Světlo ducha svítí ve tmě hmoty a tmou hmoty zaslepení lidé ho nepřijímají.)

Může být opravdu krvavým a padlým božstvím Bůh, který nám ústy svého Syna Ježíše hovoří o potřebě dodržování nejvyššího principu bytí, za který považuje lásku k bližnímu, jako k sobě samému?

Ne, příčinou všeho zla na světě není židovství, ani křesťanství! Příčina tkví v základní hodnotové orientaci lidí buď k silám hmoty, nebo k silám ducha. A podle této své základní hodnotové orientace přistupují nejen ke svému vlastnímu životu, ale dokonce také k náboženstvím. Také k židovství a křesťanství. Pokud totiž inklinují ke hmotě, mohou je vnímat jako klidné oddávání se všem svým žádostem a choutkám, vší své nízkosti a nemravnosti, aby poté, přinesením krvavé oběti v židovství, nebo zpovědí a přijetím těla a krve Krista, jako smírné oběti smyli všechny své hříchy a stali se čistými.

Když ale naopak inklinují k duchu, vidí v morálních zásadách židovství a křesťanství způsob, jak můžeme v sobě rozpálit jiskru ducha v zářivý plamen zralé duchovní osobnosti, která zdokonalená ve všech vysokých a ušlechtilých ctnostech nakonec vstoupí do říše Světla. Do království nebeského!

Žádné náboženství tedy není padlé samo o sobě! Hmotně padlým, nebo světlým jej vždy činí pouze lidé svým vlastním hodnotovým zaměřením. Vždyť přece cosi podobného se stalo také brahmanům, jako nejvyšší kastě ochránců védského poznání. Úplně stejný pád do vlivu hmoty se přece projevil také u nich.

Souvisí to totiž s védskou teorií o živém duchu, který se nechce dát natrvalo polapit do hmoty a jakmile ucítí takovouto snahu, okamžitě z ní uniká. Pokud tedy nějaký náboženský systém začne být příliš zaběhnutý, příliš institucionalizovaný, příliš dogmatický a příliš vše striktně vymezující, jiskra ducha se z něj ztratí. To, co zůstane jsou pak již jenom prázdné formy bez ducha. Živý, hmotou a hmotným nahlížením nepolapitelný duch se pak vždy objevuje tam, kde je ještě všechno volné, svobodné, spontánní, přirozené a srdečné. A protože toto svého času postihlo také brahmány, ochránce a nositele védského poznání, muselo se pravé poznání, obnoveno a v plné síle znovu zrodit v buddhismu.

Ale také buddhismus postihl stejný osud! Konkrétním důkazem jsou známé buddhistické modlitební válečky, které stačí pouze roztočit, když jdete vedle nich a modlitba, na nich napsaná, se rozletí do celého světa. Už to tedy nebylo ono původní, vnitřně hluboce procítěné slovo modlitby, které se šíří do světa jako požehnání. Už to byla jenom bezduchá materializace, spočívající v mechanickém otáčení modlitebních válečků. A proto duch védského poznání opustil buddhismus a ve své čisté podobě se znovu objevuje v gnostickém křesťanství.

A tak, jako v židovství a křesťanství, stejně i v bráhmanizmu, nebo v buddhismu existují vedle sebe dvě linie, představující odvěký vzájemný boj dvou základních sil. Síly Ducha a síly hmoty. Síly ducha, vedoucí všechno k dobru, ušlechtilosti, čistotě, spravedlnosti a ke Světlu. A síly hmoty, strhávající vše k egoismu, kariérismu a prospěchářství. K honbě za materiálními a smyslovými požitky, jejichž bezohledné naplňování dokáže rozum sám před sebou vhodně omlouvat.

Příznivci Véd například považují za čistě chtonické, čili na božství země a na materii orientované náboženství Aztéků, protože Aztékové obětovali svému božstvu srdce nepřátel, které jim vyřízli z hrudi a ještě tlukoucí položili na obětní oltář. Tato skutečnost ale naopak potvrzuje teorii zhoubné materializace pravého poznání, které spočívalo ve vědění, že srdce člověka je nejdůležitější. Že člověk má obětovat Bohu své čisté, dobré, laskavé a spravedlivé srdce. Postupná, degenerativní materializace tohoto správného původního poznání však nakonec dospěla až k surovému obětování fyzického srdce, vytrženého člověku z hrudi.

Pokud budou tedy na zemi vítězit síly hmoty tím, že se bude směrem k materii a chladné rozumové racionalitě orientovat většina lidí, budeme žít nutně právě v takovém morálním a duchovním marasmu, v jakém se nacházíme v současnosti. Budeme žít ve světě bezohlednosti, chamtivosti, podvodu, lži, pokrytectví, nevraživosti, zvrhlosti, závisti, konfliktů, válek a vraždění. Budeme žít v době, v níž také náboženství slouží pouze čistě materiálním, nízkým a zištným účelům.

Pokud ale lidé nastoupí cestu jediného, pravého náboženství, a sice náboženství vzestupu ducha, náboženství zbavování se nectností a zušlechťování se v ctnostech, náboženství úsilí o dobro, spravedlnost, ušlechtilost a čistotu, budeme kráčet ke Světlu Ducha. A toto světlo v nás a kolem nás přinese pak světu dobro, o jakém můžeme zatím jenom snít. Přinese mír, porozumění, klid, harmonii a spolupráci mezi lidmi. Vnitřně bude stále více rozpalovat jiskru našeho ducha, aby tato, po dosažení maximální světlosti mohla vstoupit do Světlé říše Ducha, což je konečným cílem a jediným smyslem bytí každého z nás.

Věci tedy musí být poznány takové, jaké jsou! A to znamená, že také příčiny všeho zla na zemi musí být poznány správně, protože jinak se budeme stále jenom hádat, koho víra je dobrá a koho padlá, zatímco pravá příčina zla, spočívající v materiálním zotročení jiskry ducha, v nás přebývající, bude nadále hodnotově devastovat lidi, náboženství i celý svět, až nás nakonec dožene k sebezničení.
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

Česko Slovenský mravnostní konflikt

Zpráva z tisku: Město Piešťany sáhlo po cenzuře umění a způsobilo skandál mezinárodních rozměrů. Primátor města Miloš Tamajka a nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová dali z hlavní síně sundat obrazy legendárního českého malíře Jiřího Načeradského a přesunuli je do bočního vestibulu. Vadilo jim zobrazení nahých lidských těl.

Majitel sbírky, respektovaný sběratel umění a publicista Ivan Melicherčík považuje tento přístup za barbarský vůči umění i vůči uznávanému českému výtvarníkovi. Něco takového prý ještě nezažil.

Nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová je ale toho názoru, že takové obrazy nepatří do oddací síně. Galerie je totiž zároveň také sňatkovou místností.

Když jako nová ředitelka spatřila již nainstalované obrazy, nelíbilo se jí to. Šla proto za primátorem a ten dal příkaz stáhnout obrazy z oddací síně a dát je do foyer.

Odborníci na umění kroutí nad malostí Piešťan hlavou. Galerista Peter Mach, spravující dílo Jiřího Načeradského je cenzurou v Piešťanech šokován. Říká, že obrazy a kresby Jiřího Načeradského vystavovala významná muzea v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni i v Berlíně, kde se všude setkala s uznáním a ne s cenzurou a se svěšením obrazů.

V slovech Martina Kellenbergera, známého slovenského výtvarníka je však již cítit trochu jiný pohled, když říká: "Je to výstava pro dospělé. Některé obrazy na ní jsou odvážné a některé mohou vyvolat úsměv, u někoho snad také pohoršení. Výstavu bych však určitě nesundal pouze proto, že jsou tam věci, na které je třeba ve vztahu k dětem dohlédnout".

Tolik tedy z denního tisku. My se však nyní zkusme podívat na celou problematiku trochu hlouběji a ukázat si, kde se asi nachází pravda v konfliktu dvou stran, s jejichž jedna argumentuje uměním, odborností a světovým renomé, zatímco druhá argumentuje morálkou a mravností.

Podstata problému spočívá v odpovědi na základní, filozoficko duchovní otázku, zda je přípustné, aby v lidské společnosti existovaly hodnoty a priority, které by bylo možné za určitých okolností postavit nad mravnost a morálku?

Je to zásadní otázka, se kterou se musí každý vypořádat především ve vztahu k sobě samému. Čili ve vztahu k tomu, jak se on sám bude dívat na svět a jak v něm bude jednat. Zda bude mravnost a morálku považovat za to nejvyšší a podřídí tomu všechno ostatní, nebo naopak, zda bude schopen kritérium mravnosti a morálky odsunout v určitých momentech bokem a nadřadit nad ně jiné hodnoty.

Pokud se podíváme na daný problém z duchovního hlediska, čili z hlediska existence Stvořitele, je odpověď jednoznačná a absolutně jasná. Vždy a v každé situaci, dokonce i tehdy, pokud by nás to mělo stát život, jsme jako lidské duchovní bytosti povinni zohledňovat na prvním místě především kritéria mravnosti a morálky. Kritéria mravnosti a morálky, které ve skutečnosti, ve své nejelementárnější podstatě dělají z člověka člověka. Jedině oni jsou totiž hlavním kritériem naší lidskosti. Bez nich bychom žili jako zvířata.

Kdybychom tedy vždy a v každé situaci jednali v souladu s nimi, naše Země a život na ní by se musel nutně změnit v rajskou zahradu. Byl by to život, naplněn spravedlností, dobrem, čestností a ušlechtilostí, které jsou zákonitým ovocem stromu mravnosti. Neboť dobrý strom musí nutně přinášet jenom dobré ovoce.

Podívejme se však na reálný, každodenní život kolem sebe a najdeme v něm naopak obrovské množství zkaženého ovoce zla, nečestnosti, nespravedlnosti, bezohlednosti, nelidskosti, a tak dále, a tak dále. To ale znamená, že strom, na kterém roste takové zkažené ovoce musí být špatný!

A tento špatný strom je stromem nemorálnosti a nemravnosti! Stromem iluze zhoubného přesvědčení, že je možné stavět určité hodnoty výše, než je mravnost a morálka. Třeba takzvané výtvarné umění, třeba divadlo, nebo film. Nebo třeba podnikání, státní, nebo politické zájmy, nebo cokoliv jiného.

Pokud totiž v kterékoli z těchto oblastí začneme odsouvat mravnost a morálku bokem a na první místo klást něco jiného, je to cesta do pekel. Je to cesta do záhuby, kterou se vydal náš svět tak, jak nám to naznačuje výše zmíněný, kulturně mravní konflikt v Piešťanech.

Ukazuje nám totiž, že odborná veřejnost, renomovaní kritici a publikum v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni, nebo v Berlíně staví hodnoty takzvaného moderního umění mnohem výše, než hodnoty elementární mravnosti a morálky. Než hodnoty mravnosti a morálky, na zpochybňování kterých okamžitě reaguje svědomí každého soudního člověka.

Ale žel, náš svět už ztratil jakoukoliv soudnost! Mnozí vzdělaní, vlivní a mocní si už dávno zvykli stavět své vlastní hodnoty a své vlastní priority nad mravnost a morálku. A právě proto to dnes vypadá tak, jak to vypadá. Právě proto se náš svět stal doupětem bezohlednosti, nečestnosti, nespravedlnosti, zkaženosti, zvrhlosti a nelidskosti.

Mnozí mocní, vzdělaní a vlivní tohoto světa, ale také mnozí obyčejní lidé, kteří sdílejí jejich názory, nebo je jenom slepě přijímají, všichni tito se s ironií a posměchem dívají na naivní prosťáčky, kteří ve své zaostalosti ještě kladou mravnost a morálku na nejvyšší místo. Zásadní otázka ale zní, kdo je zde ve skutečnosti zaostalým?

Pokud totiž budeme tvrdě upřímnými a řekneme si pravdu, obrazy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že mají být svěšeny, ale neměly být nikdy ani namalovány!

Filmy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že nemají být promítány, ale neměly být nikdy ani natočeny!

Knihy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, nejenže nemají být čteny, ale neměly být nikdy ani napsány!

Ale pojďme dál!

Podnikatelské záměry, které odporují mravnosti a morálce, nemají být nikdy plánovány, ani prováděny! A tak je to také se všemi státnickými, nebo politickými rozhodnutími. Tak je to se všemi činy kohokoliv z lidí, které pokud odporují mravnosti a morálce, neměly být nikdy provedeny. Ba dokonce, tak je to také s našimi myšlenkami, protože těmi, které protiřečí mravnosti a morálce, jsme se nikdy ve svém nitru neměli a nemáme vůbec zabývat!

Pokud by totiž ve výtvarném umění, ve filmech, v literatuře, v divadle, v politických rozhodnutích, v podnikání, při každém jednotlivém činu každého z nás, ba dokonce při každé naší jednotlivé myšlence bylo jako rozhodující právě morální hledisko, náš svět by byl rozhodně mnohem krásnějším, lepším a ušlechtilejším místem.

V současnosti je ale žel takovým, jakým je právě proto, že je dokonalým obrazem a dokonalými odrazem nesprávného postoje většiny lidí k hodnotám mravnosti a morálky.

Pokud by ale lidé změnili svůj postoj, změnili by celý svět! Pokud by totiž začali stavět mravnost a morálku vždy na první místo, věci by se okamžitě začaly měnit k lepšímu! Jedině v tomto je skrytá lepší budoucnost! Jedině tímto způsobem se náš svět může stát opravdu lepším!

Jednejme tak, i když to v současnosti vzbudí posměch u všech těch, kteří nás budou považovat za zaostalé. Všichni tito moderní a pokrokoví totiž ve své slepotě netuší a nevnímají, že svým zpochybňováním bezvýhradné nadřazenosti morálky a mravnosti se stávají služebníky temnoty, směřujícími náš svět do záhuby. Do záhuby, způsobené uctíváním zhoubného principu přípustné nemorálnosti, která z něj, v dalším nezbytném řetězení udělá peklo.

My se však staňme služebníky světla, kteří náš svět budou naopak směřovat k lepší budoucnosti tím, že ve svém nitru, i ve svém reálném životě postaví právě mravnost a morálku vždy a v každé situaci na první místo.
smilan
Občasný diskutér
Občasný diskutér

Příspěvek od smilan »

O principu manipulace revolučními davy na Slovensku. Poučme se!

Tisíce slušných lidí, protestujících proti vládě na Slovensku má dojem, že na náměstí přišli sami a dobrovolně vyjádřit svou osobní nespokojenost. A přece to není pravda! A přece jsou skrytými silami v pozadí manipulováni jako stádo ovcí, které naivně bojuje za temné cíle těch, kteří jej manipulují. Procitněme proto a pochopme, na jakém principu to funguje.

Neuvěřitelně propastné jsou hlubiny zla a normálnímu, slušnému člověku je nepochopitelné, čeho všeho jsou schopní lidé, sloužící tomuto principu. Jaké jsou schopni lsti, zákeřnosti, přetvářky, podvodu a lži. Takové něco se doslova vymyká pochopení dobrosrdečných, slušných lidí, kterým jsou podobné věci bytostně cizí. Avšak právě proto jsou v současnosti služebníky tohoto destruktivního principu slušní lidé na Slovensku nedůstojně manipulováni!

Většina z nich přichází na náměstí vyjádřit své lidské a občanské rozhořčení nad vraždou novináře Jana Kuciaka a Martiny Kušnírové. Zároveň přicházejí vyjádřit svou nelibost vůči současné vládě, která již delší dobu selhává v základních mravních principech.

A mají pravdu! Mají pravdu v tom, že vláda je prohnilá, protože dlouhodobě kryje nekalou činnost vícero svých členů, jakož také mnohých, vládě blízkých osob. Vládě Roberta Fica se dostává také z hlediska vyšších zákonitostí přesně toho, co si ve své aroganci moci, nerespektující základní mravní principy zaslouží. Neboť jak se říká, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!

Proto slušní lidé na náměstích zcela oprávněně požadují novou kvalitu a čisté ruce. A právě v této změně nekvality za novou kvalitu vidí oprávnění a hlavní účel všech demonstrací, které v současnosti probíhají na Slovensku.

Toto vše je však pouze částí celkové pravdy! Je to pouze lícová strana mince! Ale jak víme, každá mince má také svůj rub! Avšak právě tento rub, tuto odvrácenou tvář současného dění není většina slušných lidí schopná vnímat, protože se ve své zvrácenosti jednoduše vymyká hranicím chápání průměrného, pozitivně uvažujícího člověka.

Oním tragickým a děsivým rubem současného dění je skutečnost, že síly, bažící po moci a dokonale znalé naivity dobrosrdečných lidí, promyšleně a rafinovaně manipulují jejich legitimním rozhořčením ze společenské a politické situace, aby dosáhly své vlastní cíle. Vědomě tedy manipulují s jejich legitimním odporem vůči prohnilé vládě a také s jejich oprávněným rozhořčením nad vraždou dvou mladých lidí. Lidé byli vyburcováni, aby vyšli do ulic, svrhli vládu a vyvolali rozvrat společnosti. A v tomto rozvratu se má vyprofilovat nová státní moc, která bude mnohem více nakloněna prozápadním, a vůči Slovensku destruktivním snahám.

Současné demonstrace, na kterých projevují slušní lidé své oprávněné rozhořčení se tedy ve skutečnosti dějí v režii transatlantických struktur a jejich domácích přisluhovačů, kteří se touží dostat k moci a okrást národ o vše, co mu ještě zbylo. O pitnou vodu, o půdu, nebo o podniky ve vlastnictví státu. Jde zde tedy ve skutečnosti jenom o boj o moc a o geopolitický vliv, přičemž k dosažení tohoto účelu dokonale posloužilo promyšlené zneužití oprávněného rozhořčení slušných lidí z vraždy novináře a z prohnilé vlády. A slušní lidé ve své naivní dobrosrdečnosti nepoznávají, jak se tímto způsobem stali pouze nástrojem v cizích rukou, určeným k dosažení vytčených cílů. Dále bude následovat už jenom dění v duchu slov: po použití odhodit!

Jde o osvědčený postup, který byl už mnohokrát v různých částech světa úspěšně aplikován. Ať už v Libyi, v Sýrii, nebo na Ukrajině. No a konečným cílem toho osvědčeného, manipulujícího zneužívání oprávněné nespokojenosti slušných lidí, v režii transatlantických destruktivních sil nebylo dosud nic jiného, než destrukce. Destrukce společnosti a národa, z níž vždy nakonec profitují pouze tyto zákeřné skryté síly a jejich poslušní domácí lokajové. Ale nikdy ne národ, protestující za zlepšení domácích poměrů.

Mnozí ze slušných lidí, kteří jsou dnes na Slovensku ve svém oprávněném rozhořčení ze současné vlády takto manipulováni jsou věřící. A tito věřící, ale také všichni ostatní by měli vědět, že Kristus, dokonale znající zákeřnou záludnost zla, nás před ní varoval slovy: Dávejte si dobrý pozor na všechny, kteří k vám budou přicházet jako beránci, ale uvnitř to budou draví vlci!

A přesně takovými vlky jsou současní opoziční, nevládní a západní beránci, nabádající slovenský národ ke svržení vlády. Jsou to vlci, kteří slušné lidi oklamali svým rouchem beránka a prostřednictvím jejich oprávněných protestů se snaží dosáhnout svých dravčích cílů. Štvou národ proti současné vládě mafiánů a zlodějů, aby po jejím násilném svržení sestavili svou vlastní vládu ještě horších zlodějů, mafiánů a lichvářů. A navíc zaprodanců a slepých poskoků západu.

Milí slušní lidé, protestující na náměstích! Vaše oprávněná nespokojenost se stala pouhým nástrojem v rukou transatlantických struktur, jejichž lokajové, to jest většina opozičních poslanců, nevládní organizace, mainstreamová média, herci, spisovatelé a jiní pseudo intelektuálové se snaží o převzetí moci. O nic jiného tu nejde! Nejde vůbec o vaše dobro, ani o dobro slovenského národa! Jde jen o nastolení takové vlády, která by byla mnohem vstřícnější záměrům transatlantických sil k dosažení úplného zotročení a rozkradení Slovenska, než byla současná vláda Roberta Fica.

Kdysi dávno žil národ Inků. Inkové sami sebe nazývali dětmi Slunce. A přestože šlo o národ maximálně dobrosrdečný, bílí dobyvatelé mu přivodili strašný konec. Tento národ byl totiž tak dobrosrdečně naivní, že nedokázal čelit lsti, přehnanosti a zákeřnosti bílého člověka, s jeho touhou po zlatě a moci. Byli totiž jednoduše jako beránci, neschopní čelit vlkům.

Poučení, které by si z toho mohli vzít všichni současní slušní lidé na Slovensku je následující: člověk může být sám o sobě dobrý, slušný, čestný a mravní, ale protože žije ve světě zla, lstivosti a bezohlednosti, musí být zároveň nutně ostražitý! Má žít ideálu dobra, ale musí si být také vědom úkladů, úskoků a zákeřnosti zla! Musí se mít před ním na pozoru, protože jinak, ve své dobrosrdečné naivitě utrpí nevyhnutelně škodu. Svým nedostatkem ostražitosti a bdělosti totiž umožňuje zlovolným, aby ho oklamali, aby jím manipulovali a jeho dobrosrdečnosti zneužili k dosažení svých vlastních, zištných, mocenských a bezohledných cílů, zaměřených v konečném důsledku právě proti těmto dobrákům.

A mimochodem, pokud mluvíme o osudu indiánů, zejména těch severoamerických ve vztahu k bílým dobyvatelům, je to něco víc než symbolické. Mezi bělochy a indiány bylo uzavřeno mnoho vzájemných smluv, z nichž běloši porušili více než devadesát procent, což je historicky dokázáno. Indiáni totiž smlouvám naivně důvěřovali, zatímco pro bělochy to byli téměř vždy jenom akty lstivosti, prostřednictvím kterých postupně připravovali naivní indiány o další a další území. Až je nakonec zákeřně zbavili jakýchkoliv práv na svou vlastní zemi a zvřeli do rezervací.

A tento princip falešné lstivosti, jehož prostřednictvím služebníci principu zla dosahují svých vlastních zištných cílů se stal v posledních desetiletích nedílnou součástí americké zahraniční politiky. Jde o princip, který je již samozřejmě moderním způsobem sofistikován, ale ve svém základním rysu je to stále stejné. Právě takovýmto způsobem to bylo efektivně uplatněno vůči mnohým národům světa, které byli nakonec zbaveny všeho ekonomického a přírodního bohatství a stali se cizinci na svém vlastním území.

A tento osvědčený princip lsti, kdy jedna strana naivně prvoplánově věří, že věci se dějí ve jménu dobra a spravedlnosti, zatímco druhá strana od samého začátku zneužívá tuto dobrosrdečnou naivitu na dosažení svých vlastních, nekalých cílů, tento osvědčený princip manipulující lstivosti se v současnosti odvíjí před našima očima v přímém přenosu na náměstích na Slovensku.

A nakonec ještě jedna důležitá věc. Skutečný vzestup národa se nikdy nerodí z pokřiku davů! Skutečný vzestup národa se odvíjí jedině od vnitřního, duchovního, morálního a mravního vzestupu každého jednotlivce, tvořícího základní buňku národa.

Neboť jedině národ, usilující o dobro, spravedlnost, lidskost a ušlechtilost může doufat, že se mu dostane společenské a politické reprezentace stejných kvalit. Právě takto to totiž funguje na základě železné logiky zákona zpětného působení, činného v našem univerzu, jehož prostřednictvím se každému jednotlivci, ale také každému národu dostane přesně toho, co si zaslouží. Bez zásadní vnitřní změny k lepšímu je proto jakákoliv vnější změna vlády vždy jenom kosmetická a kontraproduktivní.

V roce 1989 jsme byli nespokojeni se socialistickým zřízením a svrhli jsme ho, protože jsme se cítili být utlačováni a doufali jsme, že bude lépe.

Dnes, v roce 2018 jsou lidé opět na náměstích, protože nejsou spokojeni s vládou a doufají, že když vládu svrhnou, budou se mít lépe.

Je však téměř stoprocentně jisté, že se tím nic zásadního nezmění, protože lidé samotní se duchovně nezměnili a zůstávají stále stejnými. A proto tak, jako jsme v roce 89 změnili jenom tehdejší formu útlaku ideologie na novou formu útlaku kapitálu a peněz, tak v roce 2018 změníme pouze Ficovu nemorální vládu, za novou vládu přesně stejných, ne-li ještě více nemorálních lidí s jediným zásadním rozdílem: že budou mnohem více vycházet vstříc záměrům transatlantických struktur, které se v skrytu samy, prostřednictvím svých nastrčených a financovaných loutek podílejí na organizování nepokojů.

Změnou vlády se tedy v podstatě vůbec nic nezmění, pokud se nezmění současný politický systém. Ve světě již existují dobré a fungující příklady, jak by se to dalo po novém. Třeba princip přímé demokracie ve Švýcarsku.

Ale ani to není samospasitelné, pokud národ samotný neprocitne duchovně, morálně a mravně. Neboť pouze morální, mravní a duchovní pozvednutí národa mu může přinést spravedlnost, čestnost a lidskost, za které v současnosti bojuje na náměstích. Tohoto cíle však nikdy nedosáhne skandováním, ani demonstracemi, ale jedině snahou každého jednotlivce, nebo minimálně alespoň větší části národa o spravedlnost, lidskost a čestnost. Jedině pak budeme moci mít nakonec takovou vládu, která bude sama reprezentovat všechny tyto kvality.
Zamčeno

Zpět na „Globální moderovaná diskuse“